Zvládání smutku ze ztráty.

Cesta odevzdávání Dr. David. R. Hawkins

Psychologickým základem všeho smutku a trápení je připoutanost. 

Psychologickým základem všeho smutku a trápení je připoutanost. Připoutanost a závislost vznikají, protože se vnitřně cítíme neúplní; hledáme proto předměty, lidi, vztahy, místa a představy pro uspokojení svých vnitřních potřeb. Protože to všechno se nevědomě využívá k uspokojování našich vnitřních potřeb, chápeme to jako ´svoje´. Úměrně tomu, kolik se do vnějšího objektu vkládá energie, dochází –díky identifikaci s tímto vnějším objektem coby ´vlastním´ – ke zvětšování ´já´ .Ztráta objektu nebo osoby se vnímá jako ztráta vlastního já, důležité části naší emocionální soustavy. Ztráta se vnímá jako snížení vlastní kvality, představované dotyčnou věcí nebo osobou. Čím víc emocionální energie jsme vložili do objektu, nebo do osoby, tím větší bude pocit ztráty a tím větší bude bolest, spojená s rozvazováním pout naší závislosti. Připoutanost vytváří závislost a závislost s sebou nese díky své povaze vnitřní strach ze ztráty. 

Uvnitř každého člověka existuje dítě, rodič a dospělý. Když se objeví smutek, je obohacující se zeptat: "Co ve mně je příčinou tohoto pocitu? Je to dítě, rodič, nebo dospělý?" Například ´dítětem´ v člověku je strach, že se něco stane milovanému pejskovi. Ptá se bezradně: "Co budu dělat?" Vnitřní dospělý také cítí smutek, ale přijímá to, co je nevyhnutelné. Malá kočička nebo pejsek nejsou nesmrtelní. Dospělá osoba s politováním uznává, že pomíjivost je životní realitou. Akceptujeme, že naše mládí není trvalé, že mnohé romantické vztahy nejsou celoživotní a že náš pes jednoho dne zemře. Zvládání ztráty Vzhledem k povaze připoutanosti přechází skutečnému prožívání ztráty strach. K obraně obvykle dochází jedním ze dvou způsobů. Tím prvním je zvýšení intenzity připoutanosti neustále přetrvávající snahou vazbu posílit. Tento přístup je založený na představě ´Čím pevnější je vazba, tím menší je pravděpodobnost ztráty´. Nicméně to je právě ten manévr, který vyvolává ztráty v osobních vztazích, protože druzí se lidé snaží nenechat se vtáhnout do připoutanosti přivlastňováním a ovládáním, omezujícím jejich svobodu, což, jak cítí, se vůči nim uplatňuje. A jelikož to, čeho se v mysli držíme, má tendenci se projevit, strach ze ztráty může být paradoxně mechanismem, který tuto ztrátu přivodí. 

Druhý způsob, kterým se strach ze ztráty řeší, je psychologický mechanismus popření, v běžném jazyce zvaný ´strkání hlavy do písku´. Vidíme to kolem sebe denně jako nejrůznější odmítání čelit nevyhnutelnému. Objevují se všechny možné varovné příznaky, ale dotyčný jich nedbá. A tak člověk, který očividně přichází o své zaměstnání, tomu nevěnuje pozornost. Partneři, jejichž manželství spěje ke konci, nedělají nic, čím by se to dalo napravit. Člověk s vážným onemocněním ignoruje všechny symptomy a vyhýbá se lékařské pomoci. Politici odmítají věnovat pozornost sociálním problémům a doufají, že zmizí samy. Celé země nevěnují pozornost riskantním situacím (např. nebezpečí napadení). Motorista ignoruje hrozivé varovné signály selhávajícího motoru. Všichni jsme zažili politováníhodné zkušenosti, kdy jsme včas nevěnovali pozornost varovným signálům.

Abychom mohli zvládnout strach ze ztráty, musíme se podívat, jakému účelu druhý člověk nebo objekt v našem životě slouží. Jakou naši emocionální potřebu naplňuje? Jaké emoce by vznikly, kdybychom o dotyčný objekt nebo osobu přišli? Ztráta se dá předpokládat a různé obavy spojené s pocitem ztráty můžeme zvládnout tím, že si rozebereme jednotlivé emocionální komplexy, které vyvolává, a upustíme od jednotlivých složek těchto pocitů.

Řekněme například, že máte psa, ke kterému jste byli připoutaní po mnoho let. Je zřejmé, že Rover stárne. Zjistíte, že se vám vůbec nelíbí brát v úvahu jeho pokročilý věk; při představě jeho blížící se smrti se cítíte nepříjemně a snažíte se nebrat to na vědomí. Když se při tom přistihnete, uvědomíte si, že tyhle pocity jsou varovné signály a že tuto emocionální situaci nezvládáte.

 A tak se zeptáte sami sebe: "K čemu mi ten pes slouží? Čím pro mě je tato jeho emocionální služba?" 

Má mě rád, dělá mi společníka, je oddaný, zábavný a přináší mi rozptýlení." Zůstanou po jeho ztrátě tyhle moje osobní emocionální potřeby nenaplněné?" Když se na to zaměří pozornost, některé z obav se mohou potvrdit a je možné od nich upustit. Jakmile se strach nechá proběhnout, nemusíte se už uchylovat k popírání a nalhávat si, že Rover bude žít věčně.